Tomik - osobní stránka Tomáše Řeháka

Příběhy a svědectví
                           
                                   1. Dopis Olgy - svědectví dívky s HIV/AIDS
                         2. Monika - svědectví nemocné dívky
                         3. Přátelství bez sexu.
                         4. Měla 14 let.
                         5. Věříš, důvěřuješ?
                         6. Nejlepší fotbalista světa patří Ježíši 
                         7. Když prší, tanči.
                         8. Strach je pocit
                                               
                       
                        MISS Eliška Bučková klikni zde: https://tom.wbs.cz/MISS-Eliska-Buckova.html
                        Rúzné klikni zde: www.tom.wbs.cz/Ruzne-.html  
                        Příběhy a články HIV/AIDS klikni zde: https://tom.wbs.cz/Pribehy-a-clanky-HIVAIDS.html 

 

               Dopis Olgy - dívky s HIV/AIDS

 “My jsme ještě živí, ale ve skutečnosti už nežijeme”

        Píši vám  protože jste ještě nezapomněli na takové, jako jsem já. Pro mne je velmi důležité, aby si tento můj dopis přečetli mladí kluci a děvčata.
        Chci, aby něco pochopili a aby o tom pak přemýšleli. Ani já a mnozí jiní z mého okolí jsme dříve o těchto věcech nic nevěděli a ani je nechápali.
        Je mi 18 let. Jmenuji se Olga. Příjmení vám neprozradím. Před dvěma lety jsem onemocněla AIDS. V nemocnici nejsem jediná, jsou tady se mnou další mé kamarádky a přátelé. Nyní se na svět už díváme jinak. 
        Proč jste nás, vy dospělí, hodili pod tank? Proč jste nás rozvrátili sexem, pornografií a drogami? Byli jsme ještě dětmi, když už nás naši otcové nabízeli jiným do postele. A naše matky za nás, za své děti,  dostávaly peníze. Jste to vy, kdo jste vinni v našich nemocech a smrti! 
      Vy dospělí jste chtěli “svobodu”, “odreagování se” a “požitek”. Podporovali jste homosexuály, schválili jste pornografii, chtěli víc pěněz. Propagujete “volné vztahy”, všechno děláte, aby jste ukojili své žádosti. Jenže my umíráme!
        My pomalu umíráme a nepotřebujeme, abyste nám lhali, že se nic nestalo, že budeme žít… Nikdy už nepoznáme skutečnou lásku, nebudeme mít rodiny, nebudeme mít vlastní děti. Ještě vám nedochází, co se děje s naší generací, která přišla po vás? 
        Jsme ještě živí, ale ve skutečnosti už nežijeme. Ukradli jste nám naše dětství i naši budoucnost. Když na ulici potkávám staré lidi, prožívám zvláštní pocity, které neumím ani popsat. Je v nich hněv, zlost, strach, závist, bezmocnost i neschopnost cokoliv změnit. Pozdě.
        My mladí, kteří umíráme, nevíme, co je to skutečná láska, nerozumíme takovým slovům jako je “stydlivost”, “morálnost”. Obsah všech těchto slov zmizel jak ze škol, tak i ze života. Vás ještě těmto významům ale učili a proto se dožíváte 70, 80 i více let. Ale my se jich už nedožijeme! My zemřeme mladí! Za co?
        Proč? Čtyři moji kamarádi, bývalí spolužáci, už zemřeli. V márnicích leží mládež. My už se navzájem pohřbíváme.
        Proč jste nás nevarovali před vaším “bezpečným sexem”? My chceme žít. Raději bychom dřeli na poli, jezdili traktorem, než jezdili v autech zahraničních značek a umírali na AIDS. AIDS a syfilis se už staly mezi námi něčím tak normálním jako je chřipka. 
        Dříve jsem se bála mužů, teď už se ničeho nebojím, jen smrti, je mi už všechno jedno. Ať se teď bojí oni. Za “potěšení” dostanou “odměnu”. 
        Byly jsme dětmi, nevěděly jsme, jak se rodí děti, mysleli jsme si, že je přinášejí čápi. Kéž bychom co nejdéle zůstaly v této dětské nevědomosti a nepoznaly vaše zneužití. 
        Nikdo se s vámi nebude za nás soudit. Vy jste přece nikoho z nás vlastníma rukama nezabili. Vy jste postupně rozvraceli naše životy, vychovávali svými “obrázky”, vašimi filmy.
        Vy jste nám ve školách našeptávali, jak se “tím” bezpečně a správně zabývat ve sklepech a vnucovali nám devastující filmy a časopisy.
        Dodnes jste s tím nepřestali, dále pokračujete, ničíte životy dětí ještě mladších, než jsme byly my. Cožpak vám to nestačí? Ještě nebylo dost obětí?
      Jak bych byla nyní vděčná tomu, který by mně vyrval z ruky cigaretu, kdo by mně vytrhl injekční stříkačku, kdo by mi dal pár facek za to, že nabízím své tělo druhým, kdo by si se mnou o všech nebezpečích promluvil. Vždyť stačilo tak málo, aby mne vytáhl z pod tanku, dokud to bylo ještě možné.
      Prosím vás pomozte těm, kteří vaši pomoc nyní potřebují. Buďte otevření pro ty, kteří těmto mladým lidem slouží. Prosím vás, schvalte zákony, které budou zakazovat pornografické filmy, pornoliteraturu, drogy, alkohol. My totiž umíráme a vy s námi.
        Kdo ovládá a řídí ten tank? Nečestní, ziskuchtiví “svobodní lidé” bez studu, odpovědnosti a svědomí? A my jsme pod nimi…  Prostě se po nás jen tak projeli!
 
Olga
Rusko - Krasnodarský kraj
Mladí lidé, přemýšlejte nad těmito slovy a nedovolte, aby se něco takového stalo vám.
 

 
Svědectví Moniky
          Ráda bych  Vám vyprávěla svůj příběh. (Já sice mohu mluvit, ale není mě slyšet. Proto volím formu dopisu.) Chci Vám vyprávět o lidech, kteří mně velice pomohli a byli oporou... Kteří, když nastal čas, složili »zkoušku lidskosti« na výbornou. O lidech, kteří se mnou zůstali »na palubě«, když přišla bouře, ale i o těch, kteří mi »pomáhali na břehu« a snažili se dostat mě »na pevnou zem«. Mé vyprávění však nebude pouze o lidech.
          Jedním z nejdůležitějších orgánů, které člověk má, je mozek. Já však znám orgán, který je mnohem důležitější - srdce. Tam přebývá všechno dobré, ale i zlé... Tam přebývá láska nebo nenávist. Záleží na nás, čemu ve svém srdci poskytneme místo.
          Druhého února to byly čtyři roky, co mě rodiče přivezli v bezvědomí do nemocnice. Probudila jsem se na ARO napojená na přístroj pro umělé dýchání, protože jsem nedokázala sama dýchat. (Předtím jsem prožívala dobu velkého psychického vyčerpání. Brzy se dostavily i fyzické problémy. Měla jsem vrozenou neurologickou vadu a léčila jsem se také se srdcem. Můj zdravotní stav se velice zhoršil.)
          Tehdy jsem netušila, jak dlouhou dobu strávím v nemocnici. Měsíc, dva... nebo celý rok? Nikdo mi nedokázal odpovědět. Přála jsem si být zase doma.
          Přišla doba snažení. Pomalu jsem se učila odvykat přístroji. Bylo to po minutách. Pamatuji si na den, kdy jsem poprvé vydržela dýchat deset minut. Byl to pro mě obrovský úspěch. Spočítala jsem si, že když budu takto pokračovat, vánoce strávím doma. Mé výpočty však selhaly. Stačila obyčejná chřipka a z deseti minut má kondice klesla na nulu. Tak to šlo stále dokola.
          Potom nastalo období, kdy mi bylo velice zle. Už jsem nemohla dál... přála jsem si i zemřít. (Bůh to však nedopustil, a proto Vám dnes mohu psát.) Od začátku mého pobytu v nemocnici mě mohli navštěvovat rodiče. Každý den chodili do práce, z práce hned za mnou, pozdě večer se vraceli domů. Do dnešního dne nevím, jak to všechno stihli. Přijeli usměvaví s taškou jídla a milým slovem. Opravdu nevím, kde brali tu sílu a vytrvalost, kde vzali tolik lásky. (A teď lžu, protože dnes už to vím.) Když jsem měla teploty, rodiče mě vzali za ruku nebo namočili žínku a studenou položili na čelo. Nemuseli jsme mluvit, jejich přítomnost a jejich ruce mi říkaly vše. Nedovedu si představit, že bych byla zavřená tam na pokoji a oni za mnou nemohli. Největší hloupost, která může být, je zavřít a izolovat nemocné lidi od okolního světa. Člověk snad může žít bez lidí, ne však bez lásky.
          Na ARO byly vlastně návštěvy zakázané. Jsem velice vděčná panu primáři, že návštěvy dovolil. Držely mě nad vodou a také při životě. Celá rodina se semkla a byli jsme si nějak blíž. Nikdo nevěděl, co může přinést následující den. Když rodiče přijeli a byli jsme všichni pohromadě, věděla jsem, že patříme k sobě. Později za mnou jezdila i sestra a příbuzní. Také přátelé. I o nich Vám chci něco říci, protože i oni se mnou zůstali. Víte, když je někdo nemocný měsíc, je to dost dlouhá doba, ale většina lidí vydrží a kamarádi nezapomínají. Já však byla v nemocnici tři a půl roku. Ti, kteří vydrží tak dlouho, jsou opravdu PŘÁTELÉ.
          Helena - spolužačka ze školy. Napsala mi spoustu dopisů. Za ty čtyři roky se stačila vdát a mít dvě děti. Přála si, abych jí šla na svatbu za svědka. Když to nešlo, přijela se mi ukázat ve svatebním a přivezla dort. Nebyla z těch, kteří říkají: »Ráda bych, ale nemám čas...« Pro mě ho měla vždycky.
          Martin. Když se dozvěděl, že jsem v nemocnici, hned za mnou přijel. Psali jsme si, do dopisů mi kreslil vtipy. Na nemocniční chodbě chodil po rukách a byla s ním legrace. Když mi začaly padat vlasy a já se nechala ostříhat, dělal, jako by se vlastně nic nestalo a já byla stále stejná... Už se vídáme málo, ale vím, že kdykoli budu v tísni a ozvu se, přijede.
          Kamarád, který je o pár let starší než můj otec, básník a spisovatel Jan Slabý. Dostala jsem od něho nádherné dopisy. Nebyly psané na papíru, ale mluvené na magnetofonové pásce. Pouštěla jsem si je večer, když se na pokoji zhaslo světlo a brečela u nich. Byla to asi má »nejvýživnější« duchovní potrava. Ty dopisy byly plné lásky a moudrosti. (Přála bych Vám, toho člověka poznat.)
V létě jsme se po několika letech setkali. Naše rozmluva byla dost komplikovaná. Honza je nevidomý a já nemohu mluvit nahlas. Držel mě za ruku a pohladil po vlasech. Mám ho ráda a vážím si ho... Těším se na chvíli, kdy mi vyndají »rouru« z krku a budu mu vyprávět o všem, co jsem mu ještě neřekla...
          Hanka. Tu jsem si nechala naposledy. Je to výjimečný člověk. Duchovně jsme si byly velice blízké.
          Na pokoji se mnou ležela paní Nováková po operaci mozku. Často za ní chodila paní doktorka Kovářová. Byla mi velice sympatická a zdravily jsme se úsměvem. Přála jsem si, aby se někdy zastavila také u mé postele. Jednoho dne se tak skutečně stalo. Přistoupila ke mně a povídá: »Moniko, mám vás od někoho pozdravovat...« Zkoušela jsem hádat, ale neuhodla. »Pamatujete se na Hanku Románkovou?« Okamžitě jsem si vzpomněla. Po operaci achillovek jsem odjela do Jánských Lázní. Bylo mi tehdy patnáct a Hanka mi dělala vychovatelku. Vykaly jsme si a já jí poslala tehdy domů asi dva dopisy. Jednoho dne za mnou přijela do nemocnice. Posadila se naproti a povídaly jsme si. Vzpomínala jsem na její vychovatelskou činnost a připomenula si, jak v ústavním pyžamu doprovodila jednu sestřičku k autobusu. Bylo mi s Hankou fajn. Než odešla, zeptala se, zda by zase mohla přijet. »Samozřejmě ano...« Tenkrát jsem přemýšlela, zda to myslí vážně, protože chodit na ARO je přece jen pro silné jedince. Hanka to myslela vážně. Psaly jsme si každý den, někdy i dvakrát denně. Dopisy mám pečlivě schované, protože v nich je ona. Její myšlenky, pocity... Jezdila za mnou každou sobotu a neděli. Velice jsme se sblížily. Dokázaly jsme si hodiny povídat... úplně o všem.
          V té době jsem už mohla jezdit na pár hodin domů. Doba pobytu doma závisela na mé schopnosti »udýchat se«. Hanka mě vozila na louku k řece, trhala mi kytky... Mluvily jsme o přírodě, o filozofii, o politice, o Bohu, o životě. Každá jsme jiná, a přesto nás spojovala spousta věcí. Často jsem si říkala, jak je možné, že někdo takový existuje. Nemohla jsem pochopit, jak může každý týden jet 100 kilometrů jen tak, kvůli mně. Nemohla jsem jí, stejně jako rodičům, dát nic než svou přítomnost. Jsou věci, které člověk nemůže pochopit rozumem. Může je však přijmout srdcem. Nevím, kolik času jsme spolu strávily... Byly to krásné chvíle, na které nikdy nezapomenu. Často jsme spolu mluvily o tom, jaké by to bylo, kdybych večer nemusela zpět do nemocnice. Kdybych mohla být doma stále... Byl to pro mne sen a já netušila, že do roka se stane skutečností.
          Dýchací přístroje, které se vyrábějí u nás, vylučují pobyt doma. Stále jsem si říkala, že možná někde něco existuje. Ptala jsem se lékařů, psala do novin, na ministerstvo zdravotnictví. Všechno marné. Tatínek dokonce navštívil brněnský veletrh a mluvil s výrobci lékařské techniky v zahraničí. Potom přišla revoluce a otevřely se hranice. Rodiče odjeli ke známým do Vídně. Ti nám po několika týdnech oznámili, že přece jen něco objevili. Byl to jeden z nejnovějších přístrojů firmy Dräger. Cena činila 180 000 šilinků nebo 22 000 marek. K vánocům, které jsem strávila zčásti doma a zčásti v nemocnici, jsem dostala krásný dárek - prospekt přístroje. Nyní šlo o to získat peníze. Přátelé v Rakousku nám nabídli, že uspořádají sbírku. Já psala opět na ministerstvo zdravotnictví, kde se vyměňovali lidé, a čekala na odpověď. Nebyla jsem však sama, kdo psal a hledal cesty. Někdy v únoru za mnou přišla doktorka Kovářová a přinesla neuvěřitelnou zprávu. Telefonovala jí Hanka a sdělila, že dostala dopis z Lübecku od výrobce dýchací techniky. Prý nám přístroj zdarma zašlou nebo přivezou a předvedou na veletrhu Pragomedica. Nemohla jsem tomu uvěřit, plakala jsem radostí. Až poté, co jsem držela dopis v ruce, začínala jsem opravdu věřit. Vůbec jsem netušila, co Hanka v dopise do Německa napsala. Netroufala jsem si moc se ptát. A Hanka mlčela.
          Pro přístroj nakonec jela do Lübecku celá »expedice«. Až po jejím návratu jsem se dozvěděla, co vlastně dopis obsahoval. Hanka se rozhodla odjet pracovat do Německa a zůstat tam tak dlouho, dokud nevydělá potřebný obnos. Přidaly se k ní ještě dvě kamarádky, které mě znaly pouze z vyprávění - Ilona Kozáková a Zdena Novotná. V Lübecku je přivítal pan Budniewski, který rozhodl přístroj darovat. Mluvili společně o tom, jak firmě přichází spousta dopisů s žádostmi, prosbami o pomoc. »My jsme nikdy nikomu zdarma nic nedali. Ještě se však nestalo, že by nám někdo nabízel práci. Rozhodl jsem se ihned.«
          Víte, tohle nebyla žádná »finta«. Ty dívky to skutečně chtěly odpracovat. Měly spočítané, jak dlouho by tam musely zůstat. U firmy by přijaly jakoukoliv práci. Žádná z děvčat nepatří k těm, které mají zařízený přepychový byt. Když jedou v létě na hory, spí ve spacáku na karimatce. Kdyby ten přístroj prodaly, mohla jet každá z nich na krásnou dovolenou nebo si koupit chatu, auto... Mohly udělat cokoliv jiného než to, co udělaly. Kdo by se jim dnes divil?
                                         
 
          Jsme zvláštní společnost. Většině lidí připadá normální krást, lhát, podvádět, přetvařovat se, pomlouvat. Nedávno jsem v televizi viděla, jak Moravané křičeli: »Nejsme Češi!« Napadlo mě: ,Jsme ještě lidé?` Co dělá člověka člověkem? Láska nebo nenávist?
           Někdy Vám, napíšu své svědectví o tom, jak jsem poznala Pána Ježíše Krista a uvěřila. Nebylo to ze dne na den, ani ve chvíli, kdy jsem nevěděla kudy kam. Chtěla jsem poznat Boha a setkat se s Ním. Stalo se. Dnes už vím, že mě Ježíš miluje a nejen mě. Budu to říkat všem. Láska plodí lásku, a nenávist zase jenom nenávist. Chtěla bych lidem lásku přinášet. Ne tu svou, ale tu, kterou nám dal náš Otec ve svém Synu.
           Koncem února se vrátila expedice Monika z Lübecku s mým přístrojem. Stále víc a víc času jsem zůstávala doma. Maminka potom odešla z práce, a já zůstala od července doma natrvalo. (Vím, že práci, kterou dělala, měla ráda).
            A ještě bych se měla zmínit o lidech, se kterými jsem se stýkala v nemocnici. Jsem jim vděčná za péči, kterou mi věnovali. Děkuji za všechny úsměvy, kterými mne obdařili, za noci, kdy jsem si povídala se sestřičkami a nemusela hned jít spát, za lampičku, kterou nechali svítit, abych si mohla číst, za sprchování v koupelně, které pro mne tehdy bylo tak vzácné, za umyté a učesané vlasy, za noc, kdy mne vezli ven na zahradu a já se mohla dívat na oblohu, až mě z toho bolel krk... Za všechny dny a noci, kterých bylo víc než tisíc.
                                           
          Dnes si už nedovedu představit, že bych se měla vrátit zpět. Jak vidíte, můj život je plný zázraků a plný lásky.
          Někdy Vám třeba zase napíšu a budu Vám vyprávět o největší lásce, kterou jsem ve svém životě poznala.
           Přijměte pokoj a milost našeho Pána Ježíše Krista.
          Ukázka první kapitoly z knihy " Monika".
    
Přátelství bez sexu.  
Hořící svíčka vrhala mihotavé světlo na dvě ruce. Jeho palec něžně hladil hřbet její ruky a její pohled se láskyplně nořil do teplé hnědi jeho očí. Chodili spolu už tři měsíce.
Poznali se „na výšce“. Karel studuje fyziku, Helena angličtinu a francouzštinu. V tichém rozhovoru probrali už většinu aktuálních témat společného zájmu.
 „Tak co, jak to uděláme s tím - no však víš…?“ zeptal se najednou Karel, „minule jsi byla tak odmítavá. Už sis to rozmyslela…nebo mě už nemáš ráda?“
„ Ale mám, Kájo, to víš že mám,“ řekla Helena a jemně mu stiskla ruku.
„No a ? Máš snad z toho strach?“ „ Ale ne strach nemám,“ odpověděla Helena a sklopila zrak, „ ale myslím si, že je lepší nechat si to až po svatbě.“ A podívala se mu otevřeně a zpříma do očí. Karel překvapeně otevřel pusu a koktal: „ T-To snad…to snad ne…Copak žijeme ve středověku?“
„Promiň Karle, ale pochop mě, prosím tě.“
„ To mě, Helo, dost překvapuje, víš přece, že to dnes dělá každý….“
Ale ne se mnou! Karle, nemyslím si, že to dnes dělá každý,“ oponuje Helena, „ a pak: když to dělají všichni, ještě to neznamená, že to musí být dobré. Kdysi taky všichni křičeli: , Heil Hitler, a šli do války. Když všichni kradou a pijou, to přeci neznamená, že to budu dělat taky.“
„ No to ne,“ chlácholil ji Karel.
„ Ale jako mladí myslící lidé si to musíme ujasnit. Jestliže mladý muž sexuálně nežije, pak se dostane do nesnází, nemyslíš?“
„ Nemyslím. Problémy v pohlavním životě přece nevznikají tím, že někdo nemá pohlavní styk, ale nesprávným popíráním vlastních pohlavních tužeb - to ale nechci a já také nejsem ´ze dřeva´, chci tuto touhu vědomě nést až do manželství.“
„ Takže uznáváš tuto touhu?“
„ Jistě.“
„ Je to tedy jako hlad nebo žízeň. Kdo nejí má hlad. Proč bych nemohl jednoduše uspokojit svou sexuální touhu, když je mi dána?“
„ Jíst musíš, abys zůstal na živu, ale to se nedá tvrdit o pohlavním uspokojování. Jako důležitější vidím ovšem tvoje chování, Kájo - to co si myslíš o sebeuspokojování. Děvče přeci není kus čokolády kterou smlsneš, abys uspokojil své choutky. Nejsem tu přece na to abych uspokojovala tvůj pohlavní pud.“
„ Tak jsem to nemyslel, promiň.“
„ Víš, to že jsem žena a že spolu chodíme, vidím jako dar, kterým tě chci učinit šťastným - a nepochybuji Kájo, že při tom budu šťastná i já. Ale chtěla bych to naše první tělesné spojení prožít v klidu a jistotě, až k tomu budou podmínky - a to myslím, je až v manželství. Když máš na něco chuť, neznamená to přece, že ji musíš hned uspokojit. Když jdeš kolem výlohy se salámem, tak ji nerozbiješ proto, že máš na ten salám chuť. Touhy jsou krásné, ale je třeba s nimi správně zacházet. A pohlavní styk potřebuje ke své plné kráse manželství.“
„ No jó, ale musíme si přeci vyzkoušet, jestli se k sobě hodíme i v sexuální oblasti. Nebo si snad myslíš, že není důležité, aby nám to v sexu klapalo?“
„ Ale ano, je to důležité, moc důležité. Promiň, ale co myslíš, že by tu nemuselo klapat? Vysvětli mi to.“
„ No - hm…snad to nebude anatomický problém... teda …problém pohlavních orgánů…“ začal uvažovat Karel a přitom mu červenaly uši,“ ale jde hlavně o vzájemné uspokojení.“
„ A na čem to podle tebe závisí?“
„ No myslím, že hlavně na duševní pohodě, na tom jak spolu ti dva vycházejí.“
„ Přesně tak. Podívej se, kdybychom spolu začali žít už teď, neuspokojí nás to, protože se musíme ještě hodně učit spolu žít. O tom jsme se už bavili. Oběma nám ještě chybí více ohleduplnosti, něžnosti, odpovědnosti - prostě nesobecké lásky, kdy se jeden stará o druhého.“
„No, asi máš pravdu. Je logické, že v manželství budeme jeden druhého poznávat a učit se vzájemně se doplňovat a obohacovat. Vlastně jsem si u své sestry všiml, že to může být i jinak. Dali se spolu rychle dohromady a teď si už skoro nemají co říct. A přesto se budou brzy brát, což nedovedu dost dobře pochopit.“
„ Vidíš, už se nemohou svobodně rozhodovat, a to kvůli pohlavnímu styku. Už prostě cítí, že není jednoduché couvnout. Myslím, že když se žena poprvé cele vydává muži, dává mu kus svého nejhlubšího nitra a to ji k němu připoutá. A opravdu krásné to je, jen pokud je to manžel - a to se před svatbou nedá stoprocentně prožít.“
„Uznávám, že je mnoho okolností, které se nedají předvídat. Ale myslíš, že by to u sestry bylo jiné, kdyby byli počkali?“
„Myslím si, že ano, pokud jsou ochotni se přizpůsobit jeden druhému. Vím, že spousta takových sexuálních přátelství je zaměřena jen na sex a mezilidský vztah je jen povrchní. Pak je pohlavní styk omrzí a nemají si co říct, zkusí to s někým jiným a nakonec střídají partnery jako ponožky.“
„Helenko, vždyť víš, že tě mám rád, že bych to nikdy neudělal. Chtěl bych jen naši lásku vyjádřit taky tělesně.“
„ Já vím, Kájo, ale pochop, že k tomu musíme mít příjemnou atmosféru, duševní pohodu a klid. Zvlášť žena potřebuje pocit jistoty a bezpečí.“
„…která závisí na oddacím listu?.“
„ Taky, taky. Oddací list zajišťuje zázemí, víš, že tomu druhému prostě patříš, nemusíme mít strach, že nás někdo přistihne, můžeme se těšit na děťátko; prostě pak jsou splněny všechny podmínky. Ten oddací list manželství je jako plot kolem zahrady lásky.“
„ Ty jsi ale poetická…“
„ Snad. Ale taky střízlivá. Víš, u ženy strašně moc záleží na tom, jak to citově prožívá, jinak se styk nepodaří.“
„ Souhlasím. To by ale znamenalo, že když se styk na zkoušku nepodaří, tak to nic neříká o vážnější neschopnosti.“
„ Styk na zkoušku neříká nic o tom, jaká je láska. Nedá se na zkoušku narodit ani umřít a myslím ani pohlavně žít. Styk mimo manželství je vždycky jiný než v manželství, nedá se vyzkoušet, jaké to v manželství bude. Plavat se také nenaučíš, když to budeš zkoušet ve vaně. Potřebuješ dostatek vody. A manželství je jako to jezero.“
„ To tedy taky naopak znamená, že i když se zkouška podaří, tak není zaručeno, že si v manželství budeme po sexuální stránce rozumět.“
„ Přesně tak si to myslím.“
„ Víš, mám tě rád, ale není to lehké ta zdrženlivost a překonávání sexuálního napětí…Ale co když to chci?!“
„ To je rozhodující otázka, Karle, na tom aspoň vidíš, že pravá láska je spíše věcí rozhodnutí vůle než citu. Ale vždyť se můžeme poznávat jinak, povídat si, učit se rozumět jeden druhému, být k sobě něžní, ohleduplní a zachovat si svobodu, možnost rozhodovat se bez nějakého tlaku, a tak poroste i naše láska.“ „Hm, něco na tom bude; láska má opravdu hlubší stránky, ale chce to i sílu vůle.“ „ Pravá láska je vždycky - a myslím, že nejenom před manželstvím - spíš věcí vůle než citu, ale stojí za to.“ V následující chvilce ticha na sebe něžně hleděli. Žlutočervený plamínek svíčky potom trošku zaplápolal, když se zvedli, Karel pomohl Heleně do kabátu a šel ji doprovodit domů.  
 
Autor: Walter Nitsche 


Měla 14 let.

Příběh jedné z dívek, která vplula do dravého proudu světa a pozdě zatoužila po tom, co ztratila. 

 
Měla 14 let. S lehkým srdcem se loučila se školou... Konečně volná, jak ten pták... Bohužel také brzy se rozloučila s kostelem, i se sv. zpovědí a se sv. Přijímáním. Tak vplula do dravého proudu svých 15, 16, 17 let... Bez Krista byla slabá. Nepomohlo ani dobré napomenutí maminky. Nechala se unášet proudem: "Když jiné, tož já také, jsem jen jednou mladá, ať ze svého mládí něco mám, ať něco užiji. A ostatně: tělo si to žádá..." A tak užívala svého mládí, těla a světa, jak se jí líbilo bez ohledu na Boží přikázání. A jak to dopadlo?
"Musím plakat, stále plakat... Měla jsem 14 let, když jsem začala slyšet různé lichotky od mladých pánů. Byla jsem vlastně ještě dítě, málo poučená, nezkušená. Maminka mi sice dělávala často kázání, ale rodiče na to nestačí, aby všechno udrželi v letech, kdy všechno v nás bouří pokušením. Ještě dnes slyším slova maminky: " Raději bych tě viděla mrtvou, než padlým děvčetem!" Kéž bych alespoň v posledním okamžiku, dokud jsem byla ještě nevinná, náhle zemřela! Svatá čistoto, jak dnes po tobě toužím!
Tak krásně ke mě mluvil, tak lichotil, nejprve chtěl políbení, pak ještě více a já mu dala všechno, já mu dala svou nevinnost, svou čistotu... Byl to padouch, ničema!

 
 
Ještě dnes mne mrazí po zádech, když si vzpomenu, co jsem potom prožívala... Moje srdce zatoužilo po čistčí lásce! Klesala jsem však hlouběji a hlouběji... Hlucho, prázdno a temno bylo v mé duši a ten, který mi vzal nevinnost, čistotu, ještě házel po mě kameny posměchu, ještě se mi vysmál. Byla jsem na kraji zoufalství. Slyšela jsem, že se konají exercicie pro dívky a tam jsem nabrala zase síly k dalšímu životu."
 
 
 
Pak se z ní stala druhá kající Marie Magdalena. Opět vyrostla v její duši lilie mravní čistoty, ovšem jen kající.
Škoda však oné první, zcela neporušené.
Autor: M. Bajerová
 
 Věříš, důvěřuješ ?

Slavný francouzský provazolezec Blondin měl možnost uskutečnit nevídanou atrakci v Spojených státech. Mohl totiž instalovat lano nad slavnými Niagarskými vodopády, mezi Kanadou a USA. V ten den se tam sešel dav lidí, aby přihlížel jeho výkonu. Skutečně – několikrát přešel po laně, aniž ho nějak zvlášť děsila propast pod jeho kroky. Nejdříve přešel v jednom směru, pak v druhém. Všichni tleskali.  Potom vzal kolečko a přejel s ním po laně tam a zpět. Aplaus byl dvojnásobný. Aby si znesnadnil situaci, dal do kolečka kamení, asi 80 – 100 kg a přejel přes lano znovu bez problémů. Opět ohromný potlesk! Pak se Blondin obrátil k davu s otázkou: „Věříte, že mohu v tomto kolečku převést i člověka?:  - „Ano, ano, zajisté!“ křičel dav nadšeně. Zvláště v první řadě na něj stále jeden člověk volal: „Pevně věřím, že to můžete udělat!“ Provazolezec se na něho obrátil a řekl: „Nuže tedy, pojďte! Vy budete první muž, který přejede Niagarské vodopády v kolečku!“… „Ach, nezlobte se… omluvte mě… já ne… já to nemohu udělat“, říká muž. Bere pak nohy na ramena a zmizí v davu.

Věřit – to neznamená jen důvěřovat, že může někdo něco udělat, ale v důvěře se osobně něčeho odvážit. Onen divák měl svěřit kaskadérovi svůj život. To měla být důvěra v nedokonalého člověka. Ale proč se nespolehnout na dokonalého Boha?

Věříš, že Bůh existuje? Věříš také, že Ježíš je Boží Syn, který zemřel na kříži za tvé viny? Věříš, že vstal třetího dne z mrtvých a žije? – To je dobře, ale nestačí to!

 Jsi připraven ve všem se osobně spolehnout na Ježíše? Důvěřovat mu v každé vteřině svého života?

 

Nejlepší fotbalista světa patří Ježíši.

 

Blížil se konec roku 2007. O přízeň fotbalových fanoušků celé planety bojovali tři fotbalisté: Cristiano Ronaldo, Lionel Messi a Kaká. Kdo bude tím nejlepším? 17. prosince je rozhodnuto: nejlepším fotbalistou světa podle FIFA je v Curychu vyhlášen brazilský hráč fotbalového klubu AC Milán Kaká.

Jeho celé jméno je Ricardo Izecson dos Santos Leite. Je vítězem Ligy mistrů, králem střelců a vítězem světového poháru. Navíc získává v anketě prestižního časopisu France Football další významnou cenu - Zlatý míč - titul nejlepšího fotbalisty působícího v Evropě. Na tiskové konferenci Kaká říká: "Děkuji Bohu, AC Milánu a také mojí rodině, že mi byli po celou dobu oporou."
Přes výrazné úspěchy fotbalového profesionál zůstal Kaká skromný. "Nejsem perfektní" citují prestižní noviny Frankfurte Allgemeine Zeitung. "Jsem obyčejný mladý muž, jako mnoho jiných, dělám to, co se v mém věku dělá." Na veřejnosti působí Kaká ostýchavě, na hřišti je však suverén. Je považován za jednoho z nejrychlejších hráčů na světě. Má rychlý start na míč a je nebezpečným střelcem. Na dotazy sportovních redaktorů odpovídá: "Sílu mně dává Bůh." Po každé brance děkuje Bohu a ukazuje přitom směrem k nebi.  
Mezi mladými fotbalisty je uctíván jako idol, ale pro něj samotného je největším vzorem Ježíš Kristus. Jeho oblíbený verš je napsán v Bibli v Novém zákoně: "Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu" (list Filipským 4,13). Při důležitých zápasech nosí pod dresem tričko s nápisem "I belong to Jesus" a po triumfu nápis ukazuje divákům.
Kaká bývá srovnáván s hráči jako Diego Maradona a pro AC Milán je nepostradatelný. V současnosti Kaká nastupuje pravidelně ve středu záložní řady, stejně jako v brazilské reprezentaci.
 
 Jorge de Amorim „Jorginho“,
člen týmu Brazílie na MS 1994, bývalý hráč Bayernu Mnichov, na Mistrovství světa 2010 působí jako asistent trenéra brazilského týmu. O svém životě říká: „Dříve jsem byl úplně jiným člověkem. Dělal jsem si, co jsem chtěl, neměl jsem žádné zábrany. Tím trpěl můj sportovní výkon. Neúspěchy jsem se často pokoušel zapíjet alkoholem. I můj bratr byl dlouhá léta alkoholikem a tyranizoval naši rodinu. Když však uvěřil v Boha, stal se zcela jiným člověkem. I já jsem toužil po takové změně. Tehdy jsem se poprvé dověděl o Ježíši Kristu. V modlitbě jsem mu vyznal své hříchy a poprosil ho, aby mi odpustil. Dnes důvěřuji Ježíši. On je můj Pán a já nemohu mlčet: On změnil můj život a může změnit každého člověka, který se na něj obrátí.“

Zé Roberto, hráč Bayernu Mnichov,
se kterým se čtyřikrát stal mistrem bundesligy a v roce 2004 zvítězil v Lize mistrů, říká: „Můj život se úplně změnil – podmínky, ve kterých jsem vyrůstal, se nedají srovnat s možnostmi, které mám teď. Mohu si žít bez starostí, co bude zítra. Ne vše se však dá pořídit za peníze. Proto je pro mne mnohem důležitější jiná změna, kterou jsem v životě prožil. Uvěřil jsem v Boha a to změnilo můj život. Dnes mohu říct, že za vše, čeho jsem v životě dosáhl, jsem vděčný Bohu. Sláva jednou skončí, na vítězství a tituly si za pár let nikdo nevzpomene. Ale to, co nikdy nepomine, je Bůh a jeho láska k nám. On zaslíbil, že s námi bude v každé chvíli a že se s ním jednou budeme moci radovat v nebi. Proto vyznávám: vše mohu v Kristu, který mi dává sílu.“
 
Když prší, tanči.

Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu, když dorazil postarší pán, osmdesátník, k odstranění stehu z prstu. Řekl, že spěchá, že má už na devět něco dalšího domluveno. Viděl jsem, jak je nervózní, a řekl mu, aby si sedl, ale věděl jsem, že se na něj sotva kdo podívá dřív než za hodinu.  Díval se však pořád na hodinky, a já zrovna neměl pacienta,  tak jsem se rozhodl na jeho ránu podívat. Zjistil jsem, že je dobře zhojena, tak jsem si promluvil s jedním lékařem. Obstaral jsem si vše  potřebné k odstranění stehu a převázání  rány. Zatímco jsem byl  takto zaměstnán, zeptal jsem se jej, spěchá-li snad tolik kvůli další návštěvě u jiného lékaře.  Odvětil, že nikoliv, že potřebuje jít do sanatoria, aby posnídal se svou ženou. Tak jsem se zeptal na její zdraví. Řekl, že tam už nějakou dobu je a že má Alzheimera.  A jak jsme tak povídali, otázal jsem se, zda by ji vyvedlo z rovnováhy, kdyby přišel trochu později.  Opáčil, že jeho žena už dlouho neví, kdo je, a jeho. že už pět let  nepoznává. To  mne překvapilo a ptám se: A vy tam přesto docházíte každé ráno, i  když  ona neví, kdo jste? Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: Ona mne nepozná, ale já pořád vím, kdo je ona!

Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: Tak takovou lásku bych chtěl v životě mít.  Opravdová láska  není tělesná ani romantická. Skutečná láska  spočívá v přijímání všeho, co je, bylo, bude a nebude. Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít  to nejlepší ze  všeho, oni si udělají to nejlepší z toho, co mají. V životě nejde o to, jak přežít bouři, nýbrž jak tančit v dešti. 

Všichni stárneme. Už zítra může dojít na vás. Užívejte si už nyní života naplno.

Má omezenou dobu platnosti.

 

 

  Strach je pocit, se kterým chci bojovat.

      Bude mi 21 let a přemýšlím, co mě potká v dalším ročním tažení. Kolik zdraví, lásky, štěstí a strachu se na mě usměje. Nečekám zázrak, který by zajistil, že bude vše krásné a bezproblémové. Ne, mluvím o něčem, co pro běžného člověka je běžné.
      Přát někomu zdraví je běžná fráze v konverzaci ústní i písemné, ale co si může člověk jako já vzít z přání, když vlastně již skoro žádné zdraví nemá. Vím, že každé uléhání do postele může být mé poslední, každé ranní vstávání je výhrou nad nemocí, která mě pomalu, ale jistě pošle tam, kam musíme všichni. Mám strach, že to bude brzy.
      Nevypadám, že mám handicap, ale nevzdávám se života. Bojuju s neviditelným vnitřním nepřítelem, který mě uvnitř pomalu oslabuje a nenávratně ničí. Strach je pocit, jen pocit, který mne provází od dob, co znám výsledky řádění této choroby. Dodržuji léčebné postupy, sportuji až na dno svých sil, na pocitové dno možností a výdrže svého těla. Vše jen za jedním účelem – nevzdat se a nebýt lehkou obětí v již prohraném boji.
      Není to rakovina ani tuberkulóza ale cystická fibróza. Zatím stále nevyléčitelná choroba. Přijde nečekaně, dědičným přenosem s jediným záměrem – napadnout dýchací a trávicí systém.

       Že 30 let je průměrný věk, kterého se dožiji? Ano, je. Nemám už kamarády, které jsem znal a kteří měli tuto nemoc. Řada je nyní na mě …

Radek Polášek
 

Různé - klikni zde:  www.tom.wbs.cz/Ruzne-.html