Tomik - osobní stránka Tomáše Řeháka

Pro hledající Boha

 

1) Od umírání k životu

 2) Soudce

 3) Profesor a žák

 4) Stopy v písku

 5) Portrét syna

 6) Voláni

Bůh je mrtev (Friedrich Nietzsche)
Nietzsche je mrtev (Bůh)

 Doporučuji všem, kteří hledají  Boha, aby si také prohlédli podsekce : Video pro hledadjící Boha. Klikněte na záložku vlevo anebo nahoře.

1) Od umírání k životu

 2) Soudce

 3) Profesor a žák

 4) Dlouhé ticho. 

 5) Portrét syna

 6) Voláni

 7) Stopy v písku

 8) Porno herečka 

 9) Máš dost času?

 

Od umírání k životu!

Jmenuju se Lucka, je mi 23 let. Studuju vysokou školu, obor, který mě dost baví, jsem oblíbená mezi učiteli, nezkazím žádnou srandu, je mě všude plno. Můžeš ale za mnou přijít kdykoli pro radu, pobrečet si, vždycky pomůžu. Už druhým rokem pracuji v hospici, starám se o umírající lidi a fakt mi to jde, pacienti mi říkají andílku, vždycky mám pro ně vlídné slovo, útěchu. No řekla bych, že bych měla dostat Nobelovu cenu za mír.
Nedávno jsem byla s jednou paní až do úplného konce. V očích měla vytřeštěný výraz, řekla jsem jí, že jsme s ní…ale asi to moc nepomohlo….umřela s vytřeštěným výrazem v očích.
Večer jdeme s holkama za zábavou; kluby, drinky, jestli někdo přinese trávu, tak i zahulíme. Už jsme měly taky extázi, docela jízda. No jasný! Kluci budou taky (na povídání i na dlouhodobější vztahy, po tom především toužíme ne?), poslední objev je nadějný mladý doktor. Tak jsem zvědavá.
Všechno se zdá být v pohodě…tak proč vždycky doma brečím do polštáře? Proč i když jsme v davu lidí jsem tak sama? ... Něco jakoby schází, mám všechno a nic.
Ten můj doktor říkal, že jsem tak hodná, že bych měla být křesťankou. Jdu do kostela ... nechám se pokropit nějakou vodou a prý se ze mě stane křesťan ... no uvidíme už jsem byla i vegetariánkou a téměř jsem konvertovala k islámu, takže teď to pokropení vodou.
Vyjdu z kostela, zapálím si a jdu zase kalit, tady ze mě Matku Terezu taky neudělají. No přítel je rád, že jsem věřící, teď jsme dokonalý párek…a náš vztah přes La Manche se hroutí, bude se ženit … no se mnou ne, a proto se hroutím taky a jdu do prvního kostela, vím, že mi tam někdo pomůže, nějak. Nejdu za farářem, vím, že tohle je mezi mnou a tím Bohem, co ho ještě neznám, ale to neva … “ Bože jestli jsi, tak mi pomoz, nevím jak dál!“
Řekla bych, že tohle bylo moje první pokání v životě, dost jsme řvala, ta babička vedle se asi divila :o). Takových slz, to tu ještě neměli.
Ukončila jsem první vejšku, nastupuju zároveň na další dvě… no není čas moc o Bohu přemýšlet, spíš samá teorie života, testy, zkoušky atd.
No ale zase potkávám nějaké křesťany. Tentokrát mi položili otázku, jestli prý vím, když dneska umřu, kam půjdu. Vím to jistě, ale pro jistotu se blbě usmívám…do pekla, ani to nechci vyslovit. Řekla bych 1:0 pro ně, vím, že když dneska budu stát před všemohoucím Bohem, neobstojí moje chlácholení pacientů. No tohle není rozhodně zkouška, kterou dostanu za hluboký výstřih a vlnění v bocích.
Nutí mě to přemýšlet.
Začínám číst Bibli, není to jen o nějakém Bohu, ve kterého všichni věří. Už rozumím tomu, kdo je Ježíš Kristus a proč ho ukřižovali – za můj hřích, je to jednoduchý v Bibli v Římanech 6, 23 se píše…mzdou hříchu je smrt (no a jak to tak vypadá, tak já hříšník jsem), ALE darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Věděla jsem, že musím poprosit Boha o odpuštění a začít ho brát vážně, nestačí se nechat postříkat vodou a podat si ruku s farářem, Bůh touží po vztahu se mnou. Vztah, který nechápou ti, kteří ho nemají a ti, kteří ho závidí.
**************
 Nyní už mám za sebou ty dvě vysoké školy, mám dvě zaměstnání a nedávno jsem přednášela na mezinárodní konferenci v zahraničí. Můj život dává smysl a hlavně vím, kdo jsme a kam směřuji. Už vím, co se stane, když dneska umřu…zase se blbě usmívám, půjdu totiž do nebe a proto se smrti nebojím a budu kolem sebe říkat pravdu. Můžeš mě nazývat fanatičkou, můžeš mě odsoudit a zavrhnout (Husa i upálili :o). Nic to nezmění na tom, že Ježíš Kristus čeká i na tvoje rozhodnutí.
Co ty na to?
Bible Jan 3, 16-17 „Bůh totiž tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna, aby svět soudil, ale aby skrze něj svět bys spasen.“…abys i ty byl spasený (zachráněn).

Lucie Sedláčková 

 

SOUDCE

Jeden vážený soudce, známý svými spravedlivými rozsudky, byl proto ctěný a milovaný, ale také obávaný. Jednou v jeho městě nastal rozruch. Soudcova matka v jednom obchodu něco odcizila a byla při činu přistižena šerifem. Jako stepní požár se šířila městem novina: „Matka našeho soudce kradla!" Zpráva se sice ještě všude nerozšířila, protože ta největší klepna byla mimo město, ale už padaly první sázky: „100 dolarů, že náš soudce svoji matku osvobodí“. „V žádném případě, sázím 200 proti, uvidíte, že dostane vlastní matku za mříže!“ Všichni lidé v městě se sázeli a diskutovali. Někteří říkali: „Vlastní matku neodsoudí. Vždyť ho vychovala a víte, jak se ti dva mají rádi, jak na své matce lpí!“ „Jo, jo,“ mínili druzí. „Nikdy nikomu nic neprominul, vždycky soudil spravedlivě. Když jeho matka kradla, nemůže ji osvobodit.“ „Jasně. l mne před nedávnem odsoudil, že jsem vzal s sebou pár rybek. A ani nebyly moc dobré. Mrtvé rybky.“ Vášnivě se sázelo, vášnivě diskutovalo.
Pak to nastalo. Den soudu. Soudní síň nestačila pojmout všecky, kdo chtěli být při tom. Jednání rychle pokračovalo. Věc byla jasná. Žena se provinila a ani se nepokoušela hájit. Tupě zírala na zeď před sebou. Pak nadešel ten velký okamžik. Bude vynesen rozsudek. V síni bylo napjaté ticho, bylo by slyšet upadnout i špendlík. Soudce se zvedl ze svého křesla a vyhlásil rozsudek: „Vinna ve všech bodech, odsuzuje se k 20 ránám holí.“ Rázem se ticho proměnilo v hrozný hluk. Jedni zhrozeni si rukama zakrývali obličej. „Jak můze být tak nemilosrdný. Tyran, který obětuje vlastní matku, jen aby nepřišel o svoje místo. Fuj!“ Jiní se cítili dobře, došlo na jejich sázku. „Tento soudce nejen vynáší právo, on sám je správný. Je jen správné, že ani u vlastní matky neudělal výjimku. Všecka čest! Respekt!“ Situace hrozila vzbouřením. Tu soudce sestoupil ze svého místa a šel tam, kde bez hnutí stála jeho matka. Když stanul před ní tváří v tvář, oběma tekly po tváři slzy. Soudce sevřel matku láskyplně do náručí. Pak se obrátil k publiku a řekl chvějícím se hlasem, ale zřetelně slova, která dodnes nikdo nezapomněl: „Maminko, beru tvůj trest zástupně na sebe.“ A podstoupil  trest 20 ran holí.
Asi nám svitlo, čemu se to podobá. Tento příběh znázorňuje Boží jednání s námi lidmi. Všichni jsme se proti Pánu Bohu provinili. „Všichni lidé zhřešili a chybí jim Boží sláva.“(Ř 3,23) On nás nemůže jen tak ospravedlnit, jako by se nic nestalo, To by nebylo spravedlivé a neodpovídá to Boží svatosti a spravedlnosti. Avšak milující Bůh nám z veliké lásky nabízí východisko, jak tomu spravedlivému trestu ujít. Tato cesta vedla na Golgotu, kde ve svém Synu trpěl Otec, když spravedlivý trest podstoupil Pán Ježíš, jak čteme v Bibli Ř 3,24: „…jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milosti, skrze vykoupení v Kristu Ježíši.“

PROFESOR A ŽÁK.

Pan profesor na univerzitě položil svým studentům otázku: „Je všechno, co existuje, stvořené Bohem?” Jeden ze studentů nesměle odpověděl: „Ano, je to stvořené Bohem.” „Stvořil Bůh všechno?” ptal se dál profesor. „Ano, pane”, odpověděl student. Profesor pak pokračoval: „Jestli Bůh stvořil všechno, znamená to, že Bůh stvořil i zlo, které existuje. A díky tomuto principu, naše činnost určuje nás samotné. Bůh je zlo.” Když toto student vyslechl, ztichl. Profesor byl sám se sebou spokojený.

Najednou zvedl ruku jiný student: „Pane profesore, mohu Vám položit otázku?” „Samozřejmě”, odpověděl profesor. Student se postavil a zeptal se: „Existuje chlad?” „Co je to za otázku, samozřejmě že ano, tobě nikdy nebylo chladno?” Studenti se zasmáli otázce spolužáka, ale ten pokračoval: „Ve skutečnosti pane chlad neexistuje, v souladu se zákony fyziky je ve skutečnosti chlad pouze nepřítomnost tepla. Člověka a předměty můžeme popsat a určit jejich energii na základě přítomnosti anebo vytvoření tepla, ale nikdy ne na základě přítomnosti či vytvoření chladu. Chlad nemá svoji jednotku, kterou ho můžeme měřit. Slovo chlad jsme si vytvořili my lidé, abychom mohli popsat to, co cítíme v nepřítomnosti tepla.” Student pokračoval: „Pane profesore, existuje tma?” „Samozřejmě, že existuje” odpověděl profesor. „Znovu nemáte pravdu, tma stejně tak neexistuje. Ve skutečnosti je tma díky tomu, že není přítomno světlo. Můžeme zkoumat světlo, ale ne tmu. Světlo se dá rozložit. Můžeme zkoumat paprsek za paprskem, ale tma se změřit nedá. Tma nemá svoji jednotku, ve které bychom ji mohli měřit. Tma je jen pojem, který si vytvořili lidé, aby pojmenovali nepřítomnost světla.”

Následně se mladík zeptal: „Pane, existuje zlo?” Tentokrát profesor nejistě odpověděl: „Samozřejmě, vidíme to každý den, brutalita ve vztazích mezi lidmi, trestné činy, násilí, všechno toto není nic jiného, než projev zla.” Na to student odpověděl: „Zlo neexistuje, pane. Zlo je jen nepřítomnost dobra, tedy Boha. Zlo je výsledek nepřítomnosti božské lásky v srdci člověka. Zlo přichází tak, jako když přichází tma, nebo chlad - tedy v nepřítomnosti světla, tepla a lásky.” Profesor si sedl.

Ten student byl mladý Albert Einstein.

                                                                                                  Převzato z časopisu Život v Kristu

Dlouhé ticho.

Na konci věků se milióny lidí sešly na velké pláni před Božím trůnem. Většina se stáhla zpět od jasného světla před nimi, ale vpředu zůstávaly skupinky, ve kterých probíhala zapálená diskuse. Ne v zahanbujícím studu, ale s bojovným odhodláním.


„Jak nás může Bůh soudit? Co on ví o utrpení?“ vyštěkla žena s tmavými vlasy. Její tělo vykazovalo známky mučení. „Zažila jsem teror…bití…znásilnění…smrt!“ V jiné skupince si mladý Afričan rozepnul košili: „A co tohle?“, ukázal na díry po kulkách. „Zabili mě jen proto, že patřím k jinému kmeni!“ V další skupince muž s kalnýma očima mumlal: „Mám AIDS. Proč zrovna já? Proč zrovna já mám trpět?“


Na pláni byly stovky takových skupin. A jejich rozhořčení sílilo. Proč Bůh dovolil zlo a utrpení na světě? Zatímco sám tráví svou věčnost v nebi, kde je všechno krásné a jasné, kde není žádný pláč ani strach, žádný hlad ani nenávist? Co může tenhle náš soudce vědět všem tom utrpení lidí na zemi?


A tak každá skupinka vyslala vedoucího – někoho, kdo nejvíce trpěl – aby se poradili. Sešli se ve středu pláně: oběť bombového útoku, žena zohavená artritidou, muž s vrozeným poškozením mozku, zavražděná, zneužité dítě… Konečně byli připraveni předložit svou obhajobu. Bylo to docela chytré. Než bude Bůh kvalifikován jako jejich soudce, musí zakusit, čím prošli oni. Rozhodli se, že Bůh by měl být odsouzen k životu na zemi – jako člověk!


Ať se narodí v bídě a chudobě a nejlépe jako Žid. A ať je považován za nemanželské dítě. Ať žije v zemi okupované cizí, krutou armádou. Ať je pronásledován a musí se skrývat. Dejte mu úkol, který bude tak těžký, že i jeho rodina ho bude mít za blázna, když se jej bude snažit uskutečnit. Ať ho zradí i nejbližší přátelé. Ať je falešně obviněn, a odsouzen zaujatým soudem bez možnosti odvolání. Ať pozná, jaké to je být naprosto opuštěný. Ať je ostatním pro smích. A nakonec ať trpí bolestí, jak to jen jde. Pak to s ním skoncujte. Ano, ať Bůh pozná na vlastní kůži, co je to smrt.

Mezi jednotlivými požadavky se ozývaly nadšené výkřiky souhlasu všech přítomných.

Když dokončili poslední větu, všichni utichli.

Najednou už nikdo neřekl ani slovo. Nikdo se ani nepohnul.

Nastalo dlouhé ticho.

  

 

Portrét Syna

 Vypráví se, že jeden zámožný muž se svým synem vášnivě milovali umění a sbírali jedinečná umělecká díla. Ve sbírce měli vše, od Picassa až po Rembrandta. Před obrazy trávili dlouhé chvíle a obdivovali je. Když vypukla válka, syn musel narukovat. Byl velmi odvážný. V jedné bitvě se snažil zachránit těžce zraněného kamaráda. Když už byli téměř v bezpečí, smrtelně ho zasáhla kulka. Zpráva otce zdrtila, ztrátu jediného syna nesl velmi těžce.

Po válce se u dveří zarmouceného otce objevil mladý muž. Nesl v náručí velký předmět. Řekl: “Pane, neznáte mě, ale já jsem ten voják, kterému váš syn zachránil život. Je mi to moc líto, že zahynul. Znali jsme se velmi dobře a on mi často vyprávěl o vaší lásce k umění.” S těmi slovy podal mladý muž otci balík a řekl: “Nic moc to není, nejsem zrovna velký malíř, ale myslím si, že váš syn by měl radost, kdybyste tento dar přijal”.

Otec balík rozbalil. Nemohl uvěřit svým očím. Byl to portrét jeho syna, který tento mladý muž namaloval. S úžasem pozoroval, jak věrně vystihl jeho podobu. Do očí mu vstoupily slzy. Poděkoval a nabídl mu, že za obraz rád zaplatí.

“Ne, ne, pane, dlužníkem jsem já. Nikdy bych nemohl zaplatit za to, co pro mne udělal váš syn. Přijměte tento dar jako dík a vzpomínku.”

Obraz pak měl čestné místo v jeho sbírce. Kdykoliv někdo přišel na návštěvu, otec vedl návštěvníky nejdříve k portrétu svého syna a teprve potom mohli obdivovat vzácná díla slavných Mistrů.  

Za několik let po této události otec zemřel. Podle poslední vůle měla být celá sbírka prodána ve velké aukci. Sjelo se mnoho významných sběratelů a netrpělivě čekali, až uvidí vzácná díla. Měli jedinečnou příležitost nakoupit obrazy Mistrů.

Před nedočkavými účastníky se nejdříve objevil portrét syna.

Licitátor klepl poprvé kladívkem a oznámil: “Zahajujeme aukci. Před vámi je portrét syna. Kdo přijde s první nabídkou? Kdo začne?” Nastalo rozpačité ticho. Pak se ze zadní řady ozval muž: “Chceme vidět Mistry! Tenhle vynechte.” Licitátor však trval na svém. “Dražbu začínáme portrétem syna. Kdo udělá první nabídku? Kdo začne?” Znovu se ozval rozčilený hlas: “Přišli jsme se podívat na Van Gogha, Rembrandta. Dejte se do pořádné dražby! Nechte portrét syna na konec.” Licitátor pokračoval. “Nabízím portrét syna. Kdo začne, kdo chce koupit portrét syna?” Opět nastalo trapné ticho. Konečně se vzadu ozval hlas. Patřil rodinnému zahradníkovi, který se na aukci přišel jen podívat. Tiše řekl: “Nabízím za portrét deset dolarů.” Zahradník nepatřil mezi boháče a deset dolarů bylo vše, co u sebe právě měl. “Máme první nabídku. Deset dolarů, kdo dá víc?”

Další nabídka nepřicházela a tak licitátor zvedl kladívko se slovy: “Poprvé, podruhé” a po krátké pauze klepl po třetí. “Prodáno za deset dolarů!”

Muž, který seděl ve druhé řadě zvolal: “Konečně, dejme se do pořádné dražby!” Licitátor však odložil kladívko se slovy: “Pánové, je mi líto, ale aukce je u konce”. “Co bude s díly Mistrů?” “Je mi líto, pánové, je po aukci”. “Co bude s dalšími obrazy?”

 “Je mi líto. Jsem vázán podmínkou poslední vůle. Když jsem byl určen, abych vydražil tuto sbírku, nesměl jsem ji prozradit, dokud nebude vydražen portrét syna. Teď všem oznamuji, že kupec portrétu syna získává nejen celou sbírku, ale stává se dědicem celé pozůstalosti. Ten, kdo koupil syna, dostal vše!”

 Kdyby sběratelé znali podmínku poslední vůle, určitě by dražba vypadala jinak. Všichni by se předháněli ve zvyšování částky. Každý by chtěl získat vzácné obrazy a stát se dědicem celé pozůstalosti. Ale neznali podmínku, která byla klíčem k bohatství. Pohrdli portrétem syna a odešli s prázdnou.

---------------------------------

I náš život se podobá velké aukci. Nebeský Otec dal svého Syna, aby ten, kdo ho přijme, se stal dědicem jeho království. Není to utajeno, Bůh to veřejně oznámil. Ale lidé mu nevěří a odmítají ho. Raději se pídí za vším možným v představě, že když toho dosáhnou, jejich životy budou plnější a oni budou spokojenější. Chtějí užívat jen dobré věci, ale odmítají skutečnost, že Dárcem všeho dobra je Bůh. On je mnohem větší ve své lásce a dobrotě, než si umíme představit. Dal nám svého Syna, aby vyřešil největší problém života – problém hříchu. Ježíš Kristus, Boží Syn, zemřel za naše hříchy a tím nám otevřel cestu k Bohu a k životu věčnému.

 
Volání
 
Na faře bylo setkání pro muže. Kolem pana faráře sedělo asi 35 mužů a probíhal čilý rozhovor. Byly kladeny roztodivné otázky, jaké si jen kdo může vymyslet.
“Pane faráři” mínil jeden, “říkáte, že Bůh je všemohoucí. Může Bůh udělat tak veliký kámen, který by sám nenazvedl?” Než pan farář mohl odpovědět, ptal se jiný: “Proč váš Bůh stvořil člověka, když přece musel ve své vševědoucnosti vědět, jak to půjde s člověkem s kopce?”
Další se hlásil o slovo: “V Bibli stojí, že prvý manželský pár měl dva syny. Jeden zabil druhého. Pak šel do cizí země a oženil se. Odkud se tam vzala ta žena?”
Tak byl pan farář zasypán záplavou otázek. Když se pokoušel odpovědět, vůbec neposlouchali, ale hned kladli další otázky.
Tu se přihlásil k všeobecnému údivu o slovo nejstarší muž, děda Patočka.
“Mládenci!” řekl, “to, nač se tu vyptáváte, jsou hlouposti. Takovými otázkami jsem kdysi také otupoval své svědomí, když jsem utíkal před Bohem.
Ale - na okamžik se zamyslel a přejel si rukou přemýšlivě čelo – chci vám povědět jeden příběh.”
Všichni pozorně poslouchali.
“Jsem z malé vesnice. Nikdy jsem to nemohl nikam dotáhnout. Tenkrát k nám pronikla zpráva, že v jednom městě se tam válejí peníze na ulici. Jenom je sbírat. Tak jsem se vypravil na cestu. Ale velice jsem se zklamal. Ležela tam na ulicích jen veliká špína a tak jsem se ocitl v hluboké nouzi. Peníze jsem utratil a práci jsem nedostal. Nakonec jsem bydlel v ubohém přístřeší, kde mne několik bezdomovců přemlouvalo, abych se s nimi zúčastnil vloupání. Všechno se ve mně proti tomuto zlému jednání bouřilo. Ale co mi nakonec zbývalo? Jestli teď nenajdu pomoc, musím se dát na špatnou cestu.
Najednou kdosi zavolal mé jméno: “Jindřichu!” Užuž jsem se chtěl obrátit, ale říkal jsem si – vždyť mne tady nikdo nezná, kdo by na mne mohl volat? V takovém velkém městě je hodně Jindřichů.
Šel jsem, ale ozvalo se znova: “Jindřichu!” Pokračoval jsem, protože jsem si myslel, že se mne to netýká. Ale tu se mé jméno uprostřed hluku velkoměsta ozvalo znovu. Nakonec jsem se přece otočil. Zahlédl jsem vozku z pivovaru, jak právě zahýbal se svým velkým a těžkým nákladem do vedlejší ulice. Zamával na mne. V tom jsem ho poznal. Chodil se mnou do školy a už se dávno odstěhoval. Rychle jsem se za ním rozběhl. “ Vylez si na vůz - zavolal, “nesmím brzdit provoz.” Když jsem se posadil vedle něho, začal mi napřed vyčítat: “Volal jsem na tebe tak hlasitě! Proč ses neohlédl? Ještě pár vteřin později a byl bych za rohem. Potom bychom se už sotva setkali. Ale teď povídej, Jak se ti daří!”
Všecko jsem mu pověděl, do jaké bídy jsem se dostal, jak mne žebráci a bezdomovci svádějí ke zlodějině.
Mého starého kamaráda ze školy to dojalo a vzal mne k sobě domů. Dal mi najíst a vypomohl mi šatstvem. Nakonec mi pomohl sehnat práci. Zkrátka: tomuto příteli vděčím za to, že jsem se nedostal pod kola.
A teď dávejte pozor!
Starý děda Patočka najednou vypadal docela slavnostně: “Pochopili jste, že budoucnost mého života visela v těch několika vteřinách na vlásku? Prvé i druhé volání jsem přeslech. Kdybych byl přeslechl i třetí, nevím, jak bych dopadl. Všecko závisí na tom, zda slyším volání a zda jdu za ním.”
Posluchači seděli bez dechu. Pochopili. Život každého z nich visel stále na vlásku, a proto rozuměli. Děda tiše pokračoval:
“Vše záviselo na tom, abych nepřeslechl třetí volání.
A právě tak tomu bylo se mnou a s Bohem. Volal mne při křtu, ale to jsem ještě nechápal. Pak mne volal při biřmování. Z toho volání jsem si nic nedělal. Když však mne zavolal potřetí, tu jsem si uvědomil: Teď musíš poslechnout! Jinak Bůh pro tebe zmizí za rohem a už ho nikdy neuslyšíš. Tak jsem se k jeho volání obrátil.
Chtěl jsem vám vlastně povědět jen toto: vůbec nejde o ty hloupé otázky, které tady panu faráři pořád dáváte. Jde o to, zda chcete slyšet Boží volání, a zda ho chcete následovat!”
Stařec se posadil. V sále panovalo hluboké ticho.
W. Busch                     Jestliže dnes uslyšíte Boží volání, nezatvrzujte svá srdce…
 

Stopy v písku

Jednou v noci jsem měl sen:
Šel jsem po břehu moře
se svým Pánem.
Ale nebyla to jen nějaká obyčejná procházka.
Před mým zrakem proběhl celý můj život.
Jak jsme tak šli,
zůstávaly po nás v písku stopy.
Jedny byly moje
a ty druhé mého Pána.
Než se rozplynul poslední obraz
ohlédl jsem se zpět na cestu, kterou jsme prošli
a tu jsem si všiml, že mnohokrát jsou vidět
jen jedny stopy.
A bylo to právě v těch obdobích
mého života,
která byla nejtěžší.
Nechápavě jsem se obrátil
na mého Pána s výčitkou:
„Kdysi jsem ti odevzdal celý svůj život
se vším, co jsem měl,
a tys mi slíbil, že mne nikdy neopustíš.
A přece v těch nejtěžších chvílích
mého života vidím v písku jen jedny stopy.
Proč jsi mne opustil právě tam,
kde jsem tě nejvíce potřeboval?“
Pán uchopil moji ruku a řekl:
„Milé dítě, nikdy jsem tě neopustil,
a už vůbec ne ve chvílích,
kdy ses potýkal s těžkostmi.
Tam, kde vidíš v písku jen jedny stopy,
jsem tě nesl ve své náruči.“
 
Světoznámá pornohvězda dala život Ježíši.

Po šesti letech práce v porno branži objevila Crissy skrze přítele svého snoubence sílu křesťanské víry. Když si přála Crissy více o Ježíši slyšet, modlili se spolu. „V tom okamžiku jsem pocítila jak mě zcela naplnila Boží láska. Plakala jsem a rozhodla jsem se, že se už nevrátím zpět do tmy. Vztah s mým snoubencem jsem zrušila a našla mezi křesťany nové přátele.“
Crissy Moran je (byla) nejoblíbenější pornohvězdou v USA. Nyní opouští scénu, protože uvěřila v Ježíše Krista.

Peníze si dosud vydělávala pózováním a rolemi, které hrála v nesčetných pornofilmech. Svlékla se mimo jiné i pro světoznámý časopis „Hustler.“ S tím je ale definitivní konec: Crissy informuje své fanoušky na svých MySpace-stránkách o svém rozhodnutí. „Už nikdy nic takového nebudu dělat. Nenechám se nahá fotografovat a nevystoupím více v pornofilmech“, sděluje Crissy svým fanouškům na internetu. A obšírně vypravuje, jak našla Ježíše Krista, „největší lásku svého života“.

Život v rozvrácených rodinných poměrech.

Původně pochází z křesťanské rodiny. Otec byl pastorem. V jedenácti letech odmítla křesťanskou víru. Pro ni se zhroutil celý svět v okamžiku, kdy otec začal pít, stal se alkoholikem a rodiče se nakonec rozvedli.

„V době dospívání jsem měla často deprese a trpěla komplexy méněcennosti. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem ošklivá, přestože se kluci a muži za mnou otáčeli a dělali vyzývavé poznámky“, píše Crissy na svém blogu. Celý život hledala lásku a uznání - ale našla jen sex a peníze. „Byla jsem nakonec odporná sama sobě a snažila se přehlušit své svědomí konzumací alkoholu a drog.“

Modlitba způsobila obrat.

Po šesti letech práce v porno branži objevila Crissy skrze přítele svého snoubence sílu křesťanské víry. Když si přála Crissy více o Ježíši slyšet, modlili se spolu. „V tom okamžiku jsem pocítila jak mě zcela vyplnila Boží láska. Plakala jsem a rozhodla jsem se, že se už nevrátím zpět do tmy. Vztah s mým snoubencem jsem zrušila a našla mezi křesťany nové přátele.“

„Příští měsíc jsem bez prostředků“

Své svědectví na blogu končí slovy: „Příští měsíc jsem zcela bez prostředků. Všeho se vzdávám pro Pána. Zamyslete se jednou, co pro nás všechno udělal. Na kříži zemřel za naše hříchy. Když něco tak velkého pro mne udělal, neměla bych se ochotně vzdát svého majetku? I když přijdu o všechno co mám, budu ho přesto následovat. Vím, že mé hledání lásky je u konce. Našla jsem největší lásku svého života – Ježíše Krista! Byl vždycky tady, ale já jsem ho odmítala.“

Crissy se pravidelně modlí za své bývalé přátele z porno branže: „Doufám, že můj příběh pomůže ostatním lidem neudělat ty samé chyby, kterých jsem se dopustila já – Bůh je láska.“ 

zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Crissy_Moran

 

MÁŠ DOST ČASU?

Kamarádi mého mladšího bratra mi svými řečmi příšerně lezli na nervy. Byli totiž křesťané a můj bráška s nimi vedl dlouhé rozhovory. Vůbec jsem nechápala, jak může těm bludům věřit. Často jsme se hádali. Říkávala jsem mu: "Proč nepřemýšlíš ...hlavou?" S kamarádkami z gymplu jsme si z nich i z Boha dělaly legraci. Však to znáte, bylo nám osmnáct.

Netrvalo dlouho a k mému velkému překvapení uvěřila také jedna z mých spolužaček. Na její naléhání jsem se s ní šla podívat mezi křesťany. "Ať má radost", pomyslela jsem si. Dokonce jsem tam byla i víckrát. Bylo mi mezi nimi dobře a imponovala mi jejich spokojenost. Přála jsem si být jako oni, ale uvěřit v Boha jsem nechtěla, ztratila bych pověst drsňáka. Navzdory tomu se můj ateistický názor začal pomalu hroutit. Měla jsem už dost důkazů, že Bůh existuje, ale pokud bych s ním chtěla být i navěčnosti v nebi, musela bych ho přijmout. Ale naplánovala jsem si, že ho přijmu těsně před smrtí - tedy až budu stará.

Ve 23 letech jsem odjela do USA pracovat jako servírka na výletní lodi. Jednoho dne jsme měli s přítelem volno. Jak se dá lépe strávit čas, než si vyjet na pěkný výlet? Půjčili jsme si auto (otevřený Jeep) a jeli si prohlédnout ostrov, u kterého jsme zrovna kotvili. To je vše, co si z toho dne pamatuji. Později mi řekli, že jsme ztratili kontrolu nad vozem a ten se několikrát převrátil. Já jsem skončila na nedalekém stromě. Vrtulníkem mě převezli do nemocnice v Miami. Napojena na hadičky a přístroje jsem si uvědomila, že tentokrát mohlo být opravdu pozdě.

 

Za to, co se stalo, jsem vůči Bohu nepociťovala zlobu ani vztek. Věděla jsem, že to nebyl on, kdo řídil naše auto. Místo toho jsem Bohu vyznala své hříchy a přijala Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele.

Není dost času! Je jasné, že nestačí vědět o Boží existenci a kamarádit s křesťany. Rozhodnutí pro život s Bohem není dobré odkládat. A není k tomu ani důvod. "Bůh prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní." (Bible, Římanům 5.8). A nejen to. "On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje." (Bible, Žalm 103.3). Na druhou stranu, Bůh je svatý a nemůže tolerovat žádný hřích. Pokud přemýšlíte jako kdysi já, nevěřte, že máte dost času! Člověk nikdy neví, kdy bude ze světa odvolán. Nikdy nevíte, kdy opravdu bude pozdě!

Lada Martinézová     Více zde: http://www.buh-krestanstvi.cz/